Dekompresní nemoc kvůli PFO: Pohodový ponor skončil peklem

Potápěči si často myslí, že dekompresní nemoc je způsobená jedině chybou při ponoru. Patřil mezi ně i Ondra Kopřiva, dokud neskončil po jednoduchém rekreačním ponoru v barokomoře v Egyptě. Projevilo se u něj totiž PFO (patent foramen ovale) a přes dodržení všech potápěčských pravidel a limitů si prošel kvůli dekompresní nemoci peklem. 

Ondra měl za sebou kolem sto šedesáti ponorů i do větších hloubek, když vyrazil loni na konci října s rodinou na potápěčskou dovolenou na safari lodi do Egypta. Vyplouvali na jižní trasu, cestou udělali check dive a v neděli se začali potápět naplno. Udělali tři bezdekompresní ponory, všechny pod 30 metrů, ale s dodržením všech bezpečnostních doporučení včetně bezpečnostních zastávek. 

Takhle řádí dusík v praxi

„Třetí ponor byl moc pěkný, se vzorovým profilem, během ponoru se nic nepřihodilo, nebyl nijak náročný, naopak jsme si ho užili,” říká Ondrova manželka Martina. Po ponoru odstrojili výstroje, šli se převléct do suchého a chtěli si dát kafe. „V tu chvíli se mi ale začala trochu motat hlava, tak jsem si chtěl jít na chvíli odpočinout,” začíná vyprávění Ondra. S každou minutou mu bylo hůř, zavolal manželku, ta už ho našla ve špatném stavu. „Po celém těle měl temně rudé až fialové fleky, dělalo mu problém se postavit. Okamžitě nám bylo jasné, že je to dusík,” vypráví Martina. 

Povedlo se jim s přáteli snést Ondru po schodech dolů, kde mu personál lodi dával dvě hodiny dýchat kyslík, jeho stav se ale nelepšil. „Začal zvracet, přestával cítit nohy a ruce, potil se, a přitom mu byla hrozná zima,” popisuje Martina. „Vím, že jsem byl strašně protivnej, protože mě neuvěřitelně bolela záda a chtělo se mi pořád čůrat, i když nebylo co,” doplňuje Ondra. 

Kapitán se nakonec rozhodl vyplout zpátky do Marsa Alam, cesta trvala 10 hodin. „Jeli jsme celou noc na plný plyn. Mně se to ale zvrtlo zhruba do půl hodiny,” říká Ondra.

„V Marse byla připravená sanitka, ke které mě z lodi museli dopravit zodiakem a rovnou mě odvezli do barokomory v Marsa Shagra. Já byl v tu dobu už ale v takovém stavu, že jsem si myslel, že jsme letěli vrtulníkem. Střídavě jsem upadal do bezvědomí,” pokračuje ve vyprávění Ondra. 

Skvělí egyptští doktoři pomohli nejvíc

V barokomoře trávil nejprve dvakrát denně čtyři hodiny, postupně v tlaku od 2 do 1,5 baru. „Staral se tam o mě úžasný pan doktor, profík s neskutečnými zkušenostmi a k němu ještě kardiolog a fyzioterapeut. Mluvili německy a anglicky, nějak jsme se domluvili,” vypráví dál Ondra. Do barokomory ho museli nejprve nosit, postupně vozit na vozíku, ze kterého byl schopný udělat krok dovnitř a tam si zase lehnout. „Bylo to něco hrozného, protože vevnitř ležíš čtyři hodiny a tělo tě neposlouchá, nemůžeš se pohnout,” dodává. 

Ani po zhruba čtyřech dnech nemohl vůbec hnout levou rukou. „Ta mi jenom visela. Nebyl jsem schopný chodit. Doktoři tam ale byli úžasní, starali se o mě skvěle a jen díky nim jsem se z toho dostal takhle dobře,” říká Ondra. 

Celou dobu bydlel v pokoji pár metrů od barokomory, nikdo kromě doktorů se o něj nestaral. Na jídlo ho vozili na terasu k hotelu, jednou rukou se zvládl najíst sám. Po zhruba jedenácti dnech intenzivní péče a cvičení s fyzioterapeutem byl Ondra schopný se postavit a jít podél zdi. „Ve čtvrtek mě převezli taxíkem do hotelu v Hurghadě, kde jsem strávil další tři dny už úplně sám a pak jsem letěl běžnou linkou přes Turecko do Prahy,” popisuje Ondra svoje poslední pacientské dny v Egyptě. „Takhle nějak si představuju stav po mrtvici. Jedna polovina těla tě neposlouchá a když zavřeš oči, jdeš k zemi. Když jsem si chtěl nandat jídlo, musel jsem si talíř položit vedle a jednou rukou všechno udělat. To mi dělalo problém ještě před Vánoci,” přibližuje svůj stav Ondra. 

Chorvati péči zanedbávají

„Na letišti a v letadle jsem byl sám bez asistenta bez nikoho. Hrozný problém jsem měl třeba s batohem, který mi pořád padal z té nefunkční levé ruky. Takže jsem si v Turecku na letišti koupil příruční kufr, dal batoh do něj a používal ho jako podpěru, abych pořád nepadal na jednu stranu,” vypráví zážitky z cesty Ondra. 

Po příletu do Prahy jel rovnou do Kladna, kde dál pokračoval dvakrát denně s léčbou v barokomoře a s rehabilitacemi. „Všichni tam byli neskutečně milí, ochotní a paní doktorka byla úplně úžasná,” dělí se o svoje pozitivní zkušenosti Ondra. 

V Kladně se seznámil s Renatou. Té se stalo úplně to samé, dokonce ve stejný den, ale v Chorvatsku. „Musím říct, že její péče byla nesrovnatelně horší. Na cestě do nemocnice musela nejprve vybrat 200 euro, aby ji vůbec přijali. A pak se na ní úplně vykašlali, těžce ji zanedbali. Do Kladna ji přivezli v žalostném stavu, vůbec necítila nohy. Když mě propouštěli, tak ona teprve začala pomalu chodit v chodítku,” říká s hrůzou v hlase Ondra.

Po deseti dnech se musel vrátit do práce, takže ho do kladenské barokomory každý den včetně víkendů vozila manželka a on mezitím stíhal pracovní záležitostí. „To bylo hodně náročné období a trvalo do 10. prosince.” Každým dnem se to ale lepšilo. „Ještě pořád to není stoprocentní, občas se zamotám, levou ruku pořád úplně necítím a horší se mi zrak. O tom jsem mluvil se známým, který zažil to samé a tomu se oči zhoršovaly každý rok o dvě dioptrie,” popisuje svůj stav téměř rok od osudového ponoru. 

Příčinou nebyla chyba potápěče, ale PFO

Až do prosince Ondra ale nevěděl, proč se u něj dekompresní nemoc projevila. Pak se na potápěčské přednášce dozvěděl o PFO a rovnou se nechal vyšetřit. „Při prvním vyšetření v Kladně pomocí bublinek v krvi a ultrazvuku nenašli nic. Stejné vyšetření jsem pak absolvoval ještě jednou a výsledky byly znovu negativní,” říká Ondra. Pořád mu to ale vrtalo hlavou, takže si zařídil vyšetření v Motole. „Tam to bylo pomocí jícnového echa a pak doktor prohlásil `pane, to je úplná sprcha`,” říká Ondra.

Ondrovi v léčbě pomohli nejvíc doktoři v Egyptě, kteří mu podle jeho slov poskytli špičkovou péči a díky nim se z následků dostal relativně rychle. Při své léčbě se shodou náhod potkal s ještě jedním potápěčem, který zažil podobný osud v Indonésii. Tam ale trvalo 36 hodin, než se dostal do barokomory. „Cestou oslepnul a úplně ochrnul,” říká Ondra. „Dneska už ale normálně funguje, vidí a chodí, ale trvalo to dlouho,” dodává. 

Na závěr rozhovoru se nabízela otázka – bude se Ondra dál potápět? „Nevím. Teď mě čeká operace, na které mi PFO zacelí a pak se uvidí. Určitě to zkusím a bude záležet, jaký to bude pocit, jestli se budu cítit jistě, nebo budu mít nepříjemné pocity. Nerad bych ale přišel o spousty super lidí, které se okolo potápění pohybují.” uzavírá svoje vyprávění Ondra. A nakonec rada pro všechny potápky: „Ne aby vás napadlo, že nepotřebujete pojištění když se jedete potápět do zahraničí,“ zdůrazňuje Ondra s vykřičníkem v hlase. Tento můj zážitek stál pojišťovnu za léčebné výlohy pouze v zahraničí cca 750 tis. Kč!

Co je patent foramen ovale (PFO)

U zdravého člověka proudí krev přes srdce a plíce, které fungují zároveň jako filtr. U plodu v děloze ale plíce nefungují, takže je krev obchází pomocí malého otvoru mezi levou a pravou síní s názvem PFO. Tento otvor se při prvním nádechu po narození zavře a postupně se u většiny lidí zacelí. Zhruba u 30 % lidí ale zůstane částečně otevřené, což v běžném životě zpravidla nijak nevadí. Obvykle je totiž krevní tlak v levé síni větší než v pravé což brání proudění krve mezi nimi. Tento tlak se ale obrací při vyrovnávání tlaku v uších pomocí Valsalvova manévru (stisknutí nosu a fouknutí) a PFO se v tu chvíli otevře.

Pak se nabízí otázka: Když má 30 % potápěčů PFO, proč stejné procento netrpí dekompresní nemocí? Dekompresní nemoc způsobují bublinky dusíku, ne samotné PFO. A jenom někteří potápěči produkují žilní bublinky i v průběhu výstupu a po vynoření. Obvykle jsou malé a není jich mnoho, zachytí se v oběhu, dostanou se do plic a ty je efektivně vyfiltrují. 

Naneštěstí se ale nejkritičtější produkce a uvolňování bublinek odehrává zhruba 30 – 60 minut po ponoru, což se kryje s momenty, kdy potápěč leze na loď, zvedá těžkou výstroj a nevědomky provádí Valsalvův manévr a jinak se namáhá.

Je pravděpodobné, že potápěčům, kteří produkují bublinky i po vynoření a zároveň mají PFO mohou bublinky proudit z levé síně do pravé a obejít tak plíce. Tím se bublinky vracejí do oběhu a dostávají do tkání. Plíce jsou efektivní filtr a PFO je cesta, kterou se můžou bublinky tomuto filtru vyhnout. Zatím k tomu ale neexistuje žádný přímý výzkum ani důkaz. Navíc pokud potápěč neprodukuje bublinky po ponoru, nebude se u něj projevovat dekompresní nemoc spojená s PFO.

Chybí výzkum a data

K celé problematice chybí relevantní data. Výzkumu zmiňovaném v článku z roku 1995 se účastnilo pouze 91 pacientů léčených s dekompresní nemoc a jen 39 z nich mělo PFO.

Podle UK Sports Diving Medical Committee je dekompresní nemoc velmi neobvyklá u rekreačních ponorů do hloubky méně než 20 metrů. Pro rizikové potápěče by mělo být bezpečné potápění do hloubky 15 metrů a pokud chtějí jít hlouběji, nabízí se možnost potápění s nitroxem při dodržování vzduchových limitů.

DAN Europe odhadl, že dekompresní nemoc u rekreačního potápěče nastane při 1 ze 42 000 ponorů, které nepřekročí hloubku 30 metrů a 1 ze 7 000 ponorů pod 30 metrů. Většina potápěčů tedy nezažije dekompresní nemoc nikdy. 

Podle předchozích studií to vypadá, že riziko dekompresní nemoci s PFO je zhruba 2 až 5 krát vyšší. Tento odhad vychází z retrospektivních studií, tedy z testování lidí, kteří měli dekompresní nemoc. Neexistuje pro to ale žádný vědecký důkaz, riziko může být mnohonásobně vyšší nebo naopak nižší. 

Dekompresní nemoc se bohužel může projevit i při dodržování limitů potápěčského počítače nebo tabulek a i u potápěče, který má za sebou stovky bezproblémových ponorů. Dokud nebude existovat dostatečně obsáhlý výzkum, nelze riziko dekompresní nemoci při potápění vyloučit.