Pro potápěčskou licenci se Jarda Klepal musel potopit do 10 metrů na nádech

Člen Společnosti pro historii potápění v ČR Jaroslav Klepal vyprávěl v podcastu Potápěčského magazínu o začátcích potápění, o tom, jak používali při potápění do padesátimetrové hloubky igelitky místo kompenzátorů vztlaku a o svých začátcích na Bořené hoře se šesti metry vody. 

Na rozhovor se můžete podívat na Youtube kanálu Potápěčského magazínu, nebo si ho poslechnout jako podcast na Apple, Spotify nebo Google podcastech.

S potápěním takzvaně na hubu začal Jarda Klepal už jako desetiletý kluk, když mu táta koupil tehdy docela vzácnou šnorchlovací výstroj. „Dostal jsem masku a ploutve z NDR a na Zbraslavi jsem se s ní potápěl. Bylo tu docela hezké koupání, čistá voda, trávy a mně se v těch brýlích najednou otevřel jiný svět,” popisuje s nadšením v očích. 

Prostředí pod hladinou ho zajímalo, četl knížky od Hanse Haase, Johna Craiga a dalších. „Pak přišel Cousteau a kromě toho tady běželo pár filmů jako Svět ticha, Čtyři z Moany, Vraky a Lovci mořských hub,” dodává Jarda. Jezdil na prázdniny do Štětkovic, kde se potápěl na nádech v tehdy průzračné vodě rybníků kolem. 

Základní škola potápění a až pak teprve přístroj

„Pak přišla puberta, mě začal zajímat spíš big beat a v osmašedesátém se mi kamarádi rozprchli,” pokračuje potápěčský pamětník ve svém vyprávění. Až pak v roce 1980 přišel Jarda Klepal do klubu Mersores Pragenses, což je nejstarší dodnes fungující potápěčský klub v Praze. „Tam jsem si udělal přístrojový kurz, trvalo to v podstatě rok,” popisuje začátky svého výcviku. V první fázi nazvané Základní škola potápění se studenti učili plavání a potápění na nádech v bazénu i v otevřené vodě. Pak teprve následovala Škola přístrojového potápění a na ni se dalo navázat výcvikem k získání bronzového, stříbrného a pak zlatého odznaku a případně instruktorské oprávnění.  Učili se podle standardů CMAS, tehdy jednoho ze dvou existujících systémů potápěčského výcviku. „Aby se člověk vůbec mohl začít potápět, musel absolvovat poměrně důkladnou zdravotní prohlídku a pak ji každý rok opakovat,” říká Jarda.

V rámci výcviku se studenti nejprve seznamovali s historií potápění, potápěčskou technikou, zdravovědou ,fyzikou a pak následovala praktická část v bazénu a nakonec v otevřené vodě. Z Prahy se jezdilo nejčastěji do Hříměždic, taky na Vysočinu na lom Nová ves a do Kamenice.  Začínali jsme už tak v polovině dubna v těch strašlivých neoprenech, byly tvrdý, tenký a v řadě případu jsme k tomu neměli ani ponožky, takže jsme ploutve nazouvali na boso. Ale dalo se to vydržet. To ti hoši pár let před námi to měli horší, ti neměli nic. Potápěli se v plavkách nebo na sobě měli tepláky,” směje se Jarda.

U úplných začátků přístrojového  potápění nebyl. V padesátých letech  se daly některé části výstroje dovézt z tehdejší NDR nebo z Polska, něco se vyrábělo i v Československu, ale většinu si ti hoši vyráběli doma, neboť volně prakticky nebylo možné nic koupit. Lahve se daly sehnat, ale automatiky se vyráběly doma třeba ze sprchové hlavice nebo z klaksonu v motorce,” vypráví. Kompenzátory vztlaku nebyly žádné. „Výcvikové směrnice doporučovaly, aby instruktor měl kompenzátor vztlaku a my jsme ty zkoušky dělali bez ničeho, jenom na plíce. Bylo to v něčem jednodušší, člověk měl jenom zátěžák se dvěma kily. Neopreny byly totiž tak tuhé, že vztlak neměly skoro žádný. Museli jsme to prostě vykopat ploutvemi,” pokračuje Jarda. 

Při výcviku je od začátku drilovali v dekompresních teoriích podle tabulek US Navy, které se používají dodneška.

Pro splnění zkoušek se v ŠPP ( škola přístrojového potápění )  museli studenti na nádech zanořit k potápěčské výstroji do tří metrů, tam si otevřít ventil lahve, rozdýchat se, lahev zase zavřít a vynořit se. U bronzového to bylo do deseti metrů a u stříbrného do dvaceti metrů hloubky. Rychlost výstupu se řídila podle vzduchových bublinek velikosti hrachu. Zlaté odznaky byly v Československu pouze dva.Většinou jsme používali Československé automatiky Tajfun. Když dávaly víc vzduchu než vody, tak to bylo dobrý,” vypráví pobaveně host podcastu. 

Když se potápěli v Jugoslávii do hloubek k padesáti metrům, někteří kompenzátory neměli, ale někdo s sebou místo nich nosil igelitky. 

Hloubkoměry taky vyráběli po domácku. „Kapilární hloubkoměry jsou hrozně jednoduché. Na bublinku vzduchu v trubičce působí tlak a po fyzikální stránce neexistuje nic přesnějšího. Když jsme chodili do vody, tak většinou aspoň jeden člověk měl nějaký  hloubkoměr,” pokračuje vyprávění o výstroji Jarda. 

Manometry neměli vůbec, na  lahvi byly ale ventily s mechanickou rezervou. Když tlak poklesl na zhruba 50 barů, přestala automatika dávat a potápěč musel použít táhlo, které vedlo podél lahve k ventilu a otevíralo rezervu. Automatika mu v tu chvíli zase začala dávat vzduch a on věděl, kolik vzduchu mu zhruba zbývá pro dokončení ponoru. „Občas se stávalo, že když člověk třeba prolézal nějakým zúženým prostorem nebo větvemi, tak si rezervu omylem otevřel. A to nemluvím o jeskyních. Prostě bylo potřeba si ji občas hmatem zkontrolovat, člověk na to prostě musel myslet. Ale nepamatuju si žádnou nehodu, která by se stala kvůli výstroji,” říká Jarda Klepal. 

Potápěčů byla jen hrstka a většinou to byli mladí lidé, kteří museli projít přes přísnou zdravotní prohlídku. „Na jednu stranu to bylo dobré, ale já nové možnosti neodsuzuju, naopak. K potápění se teď může dostat každý, to je skvělý,” popisuje pozitivně současný vývoj sportu Jarda. Samozřejmě přiznává, že stinnými stránkami jsou devastace potápěčských lokalit a nevraživost mezi kluby a organizacemi. „To dřív nebylo, my se potkali na lomu, upekli buřta a radili si, co jak postavit, kam se vydat” vzpomíná. 

Bořenou horu zná Jarda jako potápěč od prvního zatopení 

Na Bořené hoře se Jarda začal potápět s potápěčským klubem z Benešova, který ho dostal na starost v 80. letech. „Lom oplotili, udělali tam základnu a přivezli kompresor a vzali mne pod vodu s přístrojem. To rozhodlo, abych si udělal kurs přístrojového potápění „ říká Jarda. 

V devadesátých letech ale přišla restituce a obnovila se těžba. Brzy se to ale přestalo vyplácet a lom byl nějakou dobu bezprizorní. „Všude byl nepořádek, haldy odpadků a bohužel i nějaké úrazy. Pak tam otevřeli hospodu, nějaký majitel to koupil do místních. Nakonec na Bořenku přišel můj kamarád Dan Ryl, který je tam dodneška,” vypráví Jarda Klepal. „Byla to hrozná práce, odvézt odpadky,  úpravy okolí  a strhnout staré stavby. Dana taky napadlo, že by to chtělo nějakou atrakci pro potápěče. Koupil ten proslulý vrtulník, nechal ho ekologicky vyčistit, pak přijel jeřáb a potopili jsme ho tam. Byly s tím spojené takové náklady, že se Danovi ta investice nemohla dodneška vrátit,” vypráví Jarda dál. Potopení vrtulníku zvládli za jedno odpoledne. 

Vrtulník Mi-8S na Bořené hoře má sám o sobě historii, havaroval v něm v roce 2001 český astronaut Vladimír Remek a Američan Eugen Cernan.

Potápěčské báze neexistovaly, jezdilo se Avií 

Jarda Klepal se potápěl v Egyptě, ve Francii, Španělsku, Itálii i na Korsice. Nejvíc ale vzpomíná na zážitky z cest do Jugoslávie. Když si prošli peripetiemi s devizovým příslibem, výjezdní doložkou a všemi razítky, otevřelo jim to cestu za dobrodružstvím. „Měli jsme Avii, valník s plachtou a  dřevěnými lavicemi. Naložili jsme kompresor, olovo a lahve i krabice s jídlem na měsíc. Na lavice jsme posadili manželky s dětmi a jeli jsme přes Maďarsko, protože přes Rakousko se nesmělo. Cestou jsme dvakrát spali než jsme dojeli na Pelješac,” vypráví Jarda. 

Tam museli získat povolení, se kterým byl každý rok nějaký problém. „Jednou stálo pět marek, ale taky jednou padesát. Museli jsme pro něj jet třeba 100 kilometrů do Dubrovníku, kde úřednice mohla říct, ať přijdeme zítra. Tak jsme tam spali na nábřeží,” doplňuje vyprávění Jarda.

Ale to potápění za to stálo. „Nikde žádní potápěči a my narazili třeba na torpédovku plnou vojenských předmětů, nebo amforové pole. To se mi asi líbilo nejvíc,” říká. Neexistovaly tam žádné kluby ani divecentra. „Jako potápěči jsme trávili dovolenou v montérkách. Buď se opravoval kompresor, plnily se lahve, nebo se rozbilo auto,” dokresluje atmosféru dobrodružství host podcastu. 

Jarda zažil taky expedici s pražským Speleoaquanautem, kdy jeli dvěma Aviemi týden do Francie a Španělska až do Estartitu a potápěli se v jeskyních. 

Potápěči opravovali mosty, aby měli na sucháče 

Jarda taky pomáhal ve svém klubu Mersores Pragenses s výcvikem kamarádovi a legendě českého potápění Jindrovi Maťákovi. „Řada dnešních lidi, kteří mají hodně nepotápěno, začínala se mnou. Ale obecně se radši potápím sám,” mluví o své kariéře v potápění Jarda. 

Potápěči si v době jeho začátků vydělávali drobnými pracemi pod vodou. „Dělali jsme třeba na Barrandovském mostě, na Štvanici na elektrárně nebo v Holešovickém přístavu. Tam jsme vydělávali peníze, abychom mohli jezdit za potápěním,” vysvětluje. Mzda byla sice srandovních deset korun na hodinu, ale dostávali takzvané náhrady za používání vlastní výstroje. „Za sucháč to bylo třeba 140 korun za hodinu, což bylo hodně,” dodává Jarda. Tenkrát nosili neoprenové suché obleky od švédské firmy Poseidon. 

Začínajícím potápěčům doporučuje lomy a jel by na Galapágy

Jarda si pochvaluje moderní výcvikové systémy, díky nimž mají studenti přístup k informacím, které oni museli složitě vyhledávat v knížkách. Začátečníkům by doporučil dokončovat kurz v lomu. „Kdo začne ve vodách u nás, tak bych řekl, že nebude mít takové problémy, jako když si udělá třídenní kurz v Egyptě. Já mám sám zkušenost s takovými lidmi, kteří vlezli do vody tady a byly v totálním šoku,” vysvětluje Jarda. 

Na závěr říká, že má radši rybičky než vraky i když vrak obklopený rybičkami má co do sebe. „Kdybych byl v kondici, a byl lépe finančně zajištěn, tak bych se rád podíval na Galapágy nebo do Francouzské Polynésie. Ale i do toho Egypta by to bylo fajn,” říká na závěr Jarda. 

Jardu Klepala můžete každoročně potkat třeba na setkání Společnosti pro historii potápění v ČR, které bude letos na druhý týden v září na Leštince.