V rakvi je málo pohodlí, říká soudní znalec pro potápění Miloslav Haták

V rakvi je málo pohodlí, říká soudní znalec pro potápění Miloslav Haták

Potápěč s padesátiletou praxí, který strávil pod vodou téměř osm tisíc hodin. Miloslav Haták byl dalším hostem podcastu Potápěčského magazínu. Třicet let se věnuje pracovnímu potápění na plný úvazek, je soudním znalcem a seznam jeho certifikací a oprávnění asi nemůže být o moc působivější. Namátkou třeba Autorizovaná osoba pro profesní kvalifikace Potápěč pracovní, Potápěč operátor a Instruktor potápění, Instruktor pracovního potápění, Technical Cave Diver, Školitel instruktorů, míchání trimixu a mnoho dalších. A stejně ho vlastně nakonec nejvíc baví rybičky v Egyptě.  

Na rozhovor se můžete podívat na Youtube kanálu Potápěčského magazínu, nebo si ho poslechnout jako podcast na AppleSpotify nebo Google podcastech.

Ze svých kvalifikací si Miloslav Haták hodně cení možnosti pracovat jako soudní znalec. „Dlouhé roky jsem byl jediným soudním znalcem pro pracovní potápění,” začíná svoje povídání. Když dojde k úmrtí potápěče, přizve si Policie ČR takto kvalifikovaného člověka, aby vypracoval znalecký posudek. „Odebírám si techniku a podklady a zjišťuju, jestli nemohlo dojít k cizímu zavinění,” vysvětluje Haták. 

Za nehody často můžou neodborné zásahy do techniky

Podle jeho slov může zhruba za polovinu nehod při potápění problém s výstrojí, ale v naprosté většině případů je to kvůli neodbornému zásahu do jejího fungování. „Někdo si koupí techniku a řekne si, že to mají výrobci špatně vymyšlené, tak si to dodělají, tohle ohnou, tamhleto přišroubují a ono je to zabije,” vysvětluje Haták. Poslední dobou se to týká třeba rebreatherů. „Člověk si koupil rebreather a zjistil, že by se rád potápěl s celoobličejovou maskou, ale to výrobce nedodává. Tak si doma vyrobil přechodový kus, jenomže v tu chvíli do toho vložil své já,” začíná příkladem Haták. „Obrousil ventilek ze šnorchlu a použil ho jako směrový ventil, aby se mu nemlžilo sklo,” pokračuje potápěčská legenda svoje vyprávění. „Pak si shodou nešťastných náhod dal ten šedesáti kilový přístroj na záda, masku si položil na břeh a šel bez ploutví ke břehu lomu, tam mu podklouzly nohy a on spadl do lomu,” pokračuje. V lomu je v tu chvíli ledová voda, přístroj má potápěč uzpůsobený na dýchání s maskou, kterou nechal na břehu, takže nic nevidí, nemá ploutve a je v třímetrové hloubce. „První ho napadlo přepnout na otevřený okruh, ale měl to natolik komplikovaně vymyšlené, že neměl připnutou dýchací automatiku na stage lahev,” pokračuje Haták. Pak si dal potápěč náustek do pusy, vydechl a ventil od šnorchlu tím namáčkl do otvoru, kterým by se býval mohl nadechovat. „Po výdechu vydržíme 10 až 15 sekund a je konec,” uzavírá příklad host podcastu.

Foto: Daniel Hůla

V polovině tragických případů šel potápěč do vody sám. „Nikde se to nedoporučuje, ale přesto si lidi řeknou, že už to umí tak dobře, že jdou sami,” říká Haták a rovnou pokračuje dalším příkladem z praxe. Mluví o potápěči, který měl stovky ponorů v rekreační technice s jedno lahvovým přístrojem. „Rozhodl dát na technické potápění. Koupil si dvou lahvový přístroj, křídlo, automatiku s dlouhou hadicí a udělal různé úpravy,” popisuje Haták. Bohužel si ale zmíněný potápěč namontoval automatiky výdechovými ventily vzhůru a šel sám do vody. „Kdyby tam byl někdo s ním, tak ho na to upozorní,” zdůrazňuje instruktor potápění Haták. Na záložní automatiku si navíc přidal takzvaný izolátor. „To je zařízení, které se dává na rekreační automatiku na druhý stupeň, když mají potápěči oktopus u pasu nebo provlečený D kroužkem a moc ho nepotřebují, tak aby jim to nebublalo. Když pak automatiku někomu dávají, tak musí izolátor otevřít,” vysvětluje Haták. 

Zmiňovanému potápěči nešla na ponoru vypudit voda z automatiky a začala mu zamrzat. U technických systémů má potápěč záložní automatiku na krku a hlavní automatiku s dlouhou hadicí má omotanou kolem sebe. V případě závady by měl přejít na záložní automatiku a pak zavřít lahev, ze které dýchal. „Jenže on to nevěděl, takže si nejprve zavřel lahev se zamrzající automatikou. Tím pádem nemohl dofukovat kompenzátor a nemohl se nadechnout. Vzal z krku záložní automatiku, kterou měl vypnutou izolátorem, vydechl do ní  a nemohl se nadechnout,” vysvětluje problematické zásahy do techniky Haták. „Nůž měl švýcarský s otvíráním na nehet, to v rukavicích nejde otevřít. Někdo ho našel asi po dvaceti minutách metr pod hladinou, jak se snažil odhodit přístroj, který mu zůstal viset na hadici k suchému obleku a natvrdo přidělaném návleku na světlo. Utopil se asi za dvacet sekund po uzavření ventilu. Neodborný zásah do techniky je velký problém,” uzavírá příklad host podcastu. 

Jediný způsob, jak předejít problémům je podle Miloslava Hanáka kvalitní výcvik. „Přihlásit se do kurzu, vybrat kvalitního instruktora a ověřený výcvikový systém,” říká. „Vyrojilo se  u nás několik výcvikových systémů, které nikdo nezná. Někdo si zkopíruje manuály a vystavuje certifikáty v různých pochybných systémech a za to bere peníze. Student takového systému pak přijede k moři a zjistí, že tu jeho kartu nikdo neuznává,” upozorňuje potápěčský instruktor.

Foto: Daniel Hůla

Pracovní potápění je tvrdá dřina

S pracovním potápěním začínal Miloslav Haták v šestnácti letech na přehradě u Kutné Hory. „Dělali jsme tam potápěčské práce, třeba když se utrhla hradící cedule na ocelovém lanku, tak jsme natáhli nové lanko a oni utrženou tabuli uzávěru vytáhli. To byly moje první práce,” vrací se ke svým začátkům dnes jeden z nejzkušenějších pracovních potápěčů v Česku. 

Když se postavila elektrárna ve Chvaleticích, přepravovalo se uhlí po vodě. „Po Labi jezdilo kolem padesáti tlačných remorkérů a nasávaly do vrtule pneumatiky, lana, kabely, takže jsme tak třikrát týdně jezdili a vyprošťovali je. Tenkrát nebylo v Labi vidět nic, ani pět centimetrů, všechno jsme dělali poslepu. To byly moje úplně první práce a to trvalo asi dvacet let.” pokračuje Miloslav Haták svoje vyprávění. 

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Vyučený strojní zámečník pracoval ve strojírenských závodech a pak šel kvůli bytu do dolů a postupně se vypracoval na velitele důlních záchranářů. „V 90. letech ale hlubinné doly zavřeli, takže jsem začal na plný úvazek pracovat v potápění, a to u velké potápěčské firmy v Chomutově,” rozvíjí svůj příběh host podcastu. Pracovali převážně na přehradách s pitnou vodu. „Byly to hlavně hloubkové ponory, čištění, provizorní uzávěry spodních výpustí. Všechno v hloubkách pod 40 metrů, protože takové technologie jsou na přehradách hodně hluboko,” říká Haták. Teprve na konci 90. let začali pracovat i na řekách, třeba v plavebních komorách na Vltavě v hloubkách do deseti metrů. „Nejčastěji se něco dostalo do vrat plavební komory, tak jsme to jeli vyprostit, nebo se utrhlo těsnění a podobně,” doplňuje pracovní potápěč. 

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Vzpomíná také na práci na Dalešické přehradě, kde měl během jedné hodiny v hloubce 60 metrů provést jednoduchý úkol. „Nemělo to být nic složitého, takže jsem šel na vzduch. Měla se tam omést taková kolejnice, do které měla dosednout hradící deska. Jenže do rohů vodících kolejí napadala rez, zareagovala s nerezovým prahem a udělala takové kamenné nálitky. A jediné, co jsem s sebou měl byly sikovky a nůž,” popisuje situaci Haták. „Asi hodinu jsem to tam v 60 metrech na vzduchu vysekával. Komunikaci do uší jsem moc neslyšel, protože turbíny dělají hrozný hluk. Měl jsem dva počítače, voda měla dva stupně,” dokresluje. 

Na rozdíl od stojatých vod, se v místech u hydro elektráren stahuje vodu dolů a když má voda pod ledem nula stupňů, tak má dole taky nulu. 

„Nakonec se mi to povedlo osekat, vystoupal jsem do padesáti metrů a na jednom počítači jsem měl jenom čárky. Věděl jsem, že to se stane, když je dekomprese delší než tři hodiny. Druhý počítač mi ukázal 4 hodiny dekomprese v té čtyřstupňové vodě. Nějak jsem to přežil, ale plavat poslední hodinu ve třech metrech hloubky, kde je vidět 30 cm, to není zábava. To byla největší blbost, co se jsem z hlediska dekomprese udělal, dneska už bych to neudělal,” říká Haták.

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Používají otevřený okruh s nitroxem i trimixem

Pro dekompresi používají pracovní potápěči speciální tabulky nebo dekompresní výpočetní programy. Do 45 metrů se potápí s nitroxem a hlouběji berou trimix. „Vždycky se to plánuje co nejefektivněji. Pracovní potápěč dokáže být pod vodou užitečný tak dvě hodiny. Při dekompresních ponorech, například hodinu dělá na dně a pak hodinu vystupuje. Takhle funguje třeba šest týdnů za sebou každý den. Je to docela masakr, hodně těžká práce,” říká na rovinu Haták. 

V České republice je nejhlubší komerční přehrada Dalešice, kde je při plném stavu 80 metrů a na Orlíku může být až 75 metrů. „Na obou přehradách jsme dělali s trimixem. Jenom plyny na takovou práci stojí kolem 280 000 Kč a používá se jedině otevřený okruh,” popisuje Haták „Na práci v hloubkách nejde použít rebreathery, protože nemají dostatečné průtoky. Při těžké práci se sbíječkou nebo když se něco těžkého zvedá, musí potápěč ventilovat plíce a potřebuje větší průtok,” vysvětluje. Komerční potápěči u moře mají sice rebreathery, ale mají je na hladině, odsává se jim vydechovaný plyn, čistí se od oxidu uhličitého a vrací se zpátky do oběhu. Sice to jsou uzavřené okruhy, ale na úplně jiném principu. Potápěč má i v takovém případě normální automatiku, ze které dýchá dostatečné množství plynu,” doplňuje problematiku. 

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Pracovní potápěči mají na zádech jenom záložní přístroj a veškerá dodávka plynu jde přes hadici z povrchu, takzvanou pupeční šňůru. Její součástí je i komunikace, jde skrz ní tedy nejen dýchací plyn, ale i telefon, světlo a kamera. Pod vodou je pracovní potápěč většinou sám. „Dva by se tam pletli,” říká Haták. Celý tým ale tvoří vždycky minimálně tři až čtyři lidi. „Součástí týmu je samotný pracovní potápěč, na povrchu je pak jistící potápěč. Ten je ustrojený a připravený, kdyby se něco stalo, aby mohl do vody. Potom je tam vedoucí potápěč, ten všechno řídí a organizuje. Může zároveň dělat i operátora, je u panelu, který řídí plyny podle hloubky a dekompresi,” vysvětluje Haták. Potápěč ve vodě většinou ani nevidí na počítač, ale tým mu mimo jiné při výstupu říká, kdy má zastavit a na jak dlouho. Dekompresi  tedy kompletně řídí operátor na povrchu.

Myslím si, že dekompresní nemoc jsem neměl. Typickou ne. Takové to bolení kloubů a podobně jsem si zažil, ale nic vážného. 

Obleky vyhřívané vodou se u nás nepoužívají

Při rozhovoru jsme narazili i na povrchovou dekompresi, kterou možná znáte z filmů nebo videí. Potápěč vyleze z vody, rychle se převlékne a vleze do barokomory, kde projde procesem dekomprese. V 70. letech u nás fungovalo speciální zařízení Subcom-Decom. „Nejvíc se to používalo na hlubokých přehradách, na Orlíku, potom na Želivce i na Slapech,” popisuje Haták. Potápěči vlezli do zvonu, natlakovali je na danou hloubku a pustili dolů. Oni tam vylezli, pracovali, potom se vrátili do zvonu, nechali se vytáhnout nahoru, připojil se druhý zvon, kam suchou nohou přešli do dekompresního prostoru a udělali mnoha hodinovou dekompresi,” vysvětluje Haták. Celý proces je ale tak technicky náročný a neefektivní, že v současné době by to nikdo nezaplatil. „Stejná práce jde udělat na hadicových systémech s dekompresí ve vodě,” doplňuje pracovní potápěč. Velký problém je také to, že přesun potápěče do zvonu se musí stihnout do 3,5 minut. „Nevím, za jak dlouho se pracovní technický potápěč dokáže odstrojit, svléknout, osušit, obléknout do něčeho teplého a vlézt do zvonu. Tři a půl minuty to nebudou,” dodává Haták. 

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Zajímavé je, že někteří komerční potápěči v zahraničí využívají vyhřívání obleků teplou vodou. „Mám kamaráda, který dělá třicet let komerční potápění v mexickém zálivu a divil se, proč nemáme obleky vytápěné teplou vodou,” načíná další téma Haták. Je to v podstatě větší mokrý oblek, pod který si potápěč vezme tenkou kombinézu a hadicemi se mu do něj pouští horká voda, kterou se oblek vytápí. „V moři nebo v obřích kanadských jezerech je to technicky možné, u nás je ale velký problém hygiena. Nemůžeme se dvě hodiny máčet například ve znečištěných řekách, jímkách nebo čističkách odpadních vod,” vysvětluje Haták.

Proto pracovní potápěči u nás používají převážně neoprenové suché obleky. „Neoprenové obleky jsou vždycky teplejší a snadněji se opravují. Trilamináty jsou dobré v létě, všude jinde je v tom zima,” říká Haták. Na ruce nosí neoprenové rukavice. „Jako nejteplejší rukavice používáme tříprsté 7 mm rukavice s manžetou. Do takové rukavice nepotřebujeme na rozdíl od suché rukavice dopouštět vzduch. Dostane se do ní trochu vlhkosti, ale to ničemu nevadí. Navíc 7 mm rukavice má v deseti metrech 3 mm, takže v ní bez problémů máme i cit. V létě pak nosíme 5 mm pětiprsté,” popisuje Haták. Úplně nejdůležitější je ale podle něj teplo na celé tělo. „Když je člověku chlad na tělo, tak se mu začnou okamžitě stahovat periferní cévy. Proto je teplo na těle důležitější než kvalitní rukavice,” vysvětluje. 

Uděláte zkoušky a je z vás pracovní potápěč

Aby se mohl člověk stát pracovním potápěčem, musí splnit hned několik požadavků. Musí mít minimálně certifikaci Advanced Open Water Diver nebo dvě hvězdy u CMASu a absolvovat 80 hodin pracovního potápění pod dohledem odborně způsobilé osoby. Pak se může přihlásit ke zkoušce u autorizované osoby. Zkoušející musí být Autorizovaná osoba a musí mít odpracovaných 1000 hodin při pracovním potápění. V současné době je pět autorizovaných osob a ke zkoušce se může přihlásit kdokoli, kdo splňuje tyhle požadavky.

„Potápět se naučí skoro každý, ale pracovat pod vodou je větší problém, je to manuální práce. Optimální je, když je zájemce vyučený v nějakém oboru, jako elektrikář, zámečník, opravář zemědělských strojů, dělník. Pod vodou se dělá všechno jako na suchu, včetně natírání barvou, betonování, svařování, fotografování,” vysvětluje Haták. „Potápění sem o sobě už není tak důležité, stejně to má na starosti operátor nahoře, který řeší ty plyny a dekompresi,” dodává host.

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Za minulého režimu to bylo tak, že kdo měl dvě hvězdy, tedy certifikaci srovnatelnou s dnešním AOWD, tak u nás mohl dělat práce s neomezenou hloubkou. Kdo měl školu přístrojového potápění, tedy vlastně OWD, mohl pracovat v hloubkách do 13 metrů. „Po revoluci vznikla Asociace profesionálních potápěčů, potápěči si mohli udělat přeškolení na pracovní potápění a dostali takzvaný pracovní průkaz potápěče. Bylo jich celkem asi 600, pro práci pod vodou museli ale splnit ještě další předpisy,” vysvětluje Haták. 


Pikantní je, že třeba na Slovensku stále platí Svazarmovské předpisy z padesátých let minulého století. „Když jdou pracovní potápěči do vody, musí být k sobě přivázaní, což je totální nesmysl. Takže když jedou kolegové jedou na Slovensko, tak jeden stojí někde po pás ve vodě nebo v nějakém zvonu a ten druhý dole pracuje a jsou k sobě přivázaní. Kontroloři tomu nerozumí, a proto předpisy přetrvávají,” dokresluje vyprávění Haták. 

Stejně absurdní je, že podle vyhlášky u nás může práci pod vodou vykonávat i žena potápěčka, ale podle předpisů to kvůli váze výstroje není možné. „Obecně platná legislativa říká, že žena nesmí zvedat předmět, který je těžší než 15 kg, výjimečně 20 kg a ve dvou 50 kg. Nejlehčí vybavení pracovního potápěče má tak od 60 do 90 kg,” uvádí další paradox pracovního potápění Haták. 

Ilustrační foto: Archiv Miloslava Hatáka

Lepší než teplý oblek je teplá voda

Co dělá Miloslav Haták, když už je v důchodu? „Potápím se,” říká. „Jsem trochu úchyl, potápím se i rekreačně, jako instruktor potápění učím lidi potápět a ještě si zaplatím v létě dovolenou a jedu se potápět k moři. Baví mě to, je to takový můj celoživotní úděl. Bydlím 20 kilometrů od lomu Borek, tak jezdím i sem,” vypráví. Miloslavovi je jedno, kde se potápí, důležitější je s kým. „Lomy u nás jsou pěkný a baví mě i moře a rybičky. Byl jsem na Maledivách i v Norsku, dřív jsem dělal jeskyně, ještě bych se mohl podívat do Mexika, ale nejvíc se mi zatím líbí v Egyptě. Poměr cena kvalita je tam nejlepší a k tomu rybičky a teplá voda. Celý život jsem se snažil mít ten nejteplejší oblek a zjistil jsem, že je potřeba mít tu nejteplejší vodu. Je to mnohem výhodnější,” směje se Haták. 

Foto: Daniel Hůla

Všem potápěčům by Miloslav Haták vzkázal, že mají myslet na bezpečnost, nic si nedokazovat a potápět se s rozumem. „Když se bude cokoli dít a je možnost vyplavat na hladinu, vyplavejte na hladinu. Řešil jsem spoustu zbytečných nehod, protože jsou lidi naučení, že když jim například zamrzne automatika, zavřou si lahev. Přitom mají nad sebou volnou hladinu. Stačilo by s tou bublající automatikou vyplavat na hladinu, tam se nafouknout a vyřešit to. Oni to začnou řešit pod vodou ve třiceti metrech. Mozek už tam je ožralej, se zavřenou lahví nemůžou dofouknout kompenzátor vztlaku, ledová voda kolem nich se zakalí a je to. Když budete mít nějaký problém a můžete vyplavat, tak vyplavejte. Samozřejmě když se to stane pod ledem, musím k díře. Pod ledem ale zase není potřeba plavat 300 metrů daleko. Protože v rakvi je hodně málo pohodlí,” uzavírá svoje povídání pomalu zkušený potápěč. 

Nejdůležitější vlastností potápěče je podle něj zodpovědnost. „Zodpovědnost vůči sobě, své rodině a svým známým. Uvědomit si, že když mi dneska nějak není dobře, tak proč tam lézt, proč si něco dokazovat. Pracovní potápěči to mají vyloženě v předpisu. Když se necítí, tak řeknou, že tam dneska nejdou a jde tam někdo jiný,” dodává Haták na závěr. 

Sdílet článek

Napsat komentář