Provozovali jsme potápěčské horolezectví po dně v Peru

Země Jižní Ameriky nejsou zrovna známé svými potápěčskými lokalitami, snad až na čestnou výjimku ekvádorských Galapág. Přesto se tam ale potopit dá, my jsme si dali ponor v Peru a zážitek to byl vskutku intenzivní. 

Objevovat nové země znamená pro většinu lidí poznávat kulturu, ochutnávat místní speciality a obhlížet památky. Já jako potápěčka do tohohle výčtu vždycky přidávám nějaký ten ponor, když to jenom trochu jde. A ono to nějakým způsobem jde skoro vždycky. Jenže v Peru už mi šlo opravdu o život. 

Když jsme přejeli hranice z Ekvádoru do Peru, ocitli jsme se na pobřeží omývaném oceánem a rozhodli se v jednom z městeček jménem Mancora na chvíli zůstat. Při bloudění ulicemi jsme si všimli spousty nabídek na šnorchlování se želvami a surfování. V tu chvíli mi svitla myšlenka, že tu přece musí být i potápěčské centrum. A taky že bylo. Google je v dnešní době všemocný, po Whatsappu jsme se domluvili na podrobnostech a plán na dva ponory v Peru byl hotový. Že to bude pravděpodobně punk mi bylo jasné předem, ale že až takový… 

Výstroj si zkoušet nemusíte, bude na lodi

Ráno jsme dorazili do místního PADI potápěčského centra, vyplnili klasické zdravotní formuláře, dostali jsme snídani a už nás nakládali do aut. Chtěli jsme si půjčit výstroj, žádné zkoušení se ale nekonalo. Prý bude všechno připravené na lodi. Začalo mi být jasné, že to bude trochu divočina. 

Autem jsme dojeli do přístavu, guide a instruktor naložili výstroje i lahve na loď a vypluli jsme. Až na lodi jsme zjistili, že jediná anglicky mluvící holčina zůstala v kanceláři a s námi jedou místní, kteří vládnou jen a pouze španělštině. Té rozumím asi tak akorát na objednání kávy v restauraci, víc ani ťuk. Briefing byl velmi svižný, pochytili jsme něco o silných proudech a horší viditelnosti. 

Dorazili jsme na lokalitu, kde ale stála ještě další loď s rybáři. Naše posádka chvíli pokřikovala na jejich posádku a naopak. Náš kapitán to ale po chvíli vzdal a odvezl nás kousek dál. Guide se nám omluvil, že na původní lokalitě se potápět dneska nemůžeme, ale že má pro nás náhradní. Původně měla být hloubka ponoru ke 30 metrům, nová lokalita má sotva deset. Jasně, že jsem byla trochu zklamaná, ale zpětně jsem za to neskutečně ráda. Kdyby se tohle nestalo, nestrávili bychom ve vodě víc než několik minut. 

Tři překvapení pro českou potápěčku v Peru

Když jsme se totiž nasoukali do výstroje, která pro nás na lodi opravdu připravená byla a překvapivě tak nějak velmi zhruba i seděla, skočili jsme do vody a prvních několik nádechů nás překvapilo na třech frontách. Zaprvé vzduch naprosto neskutečně páchnul benzínem a chutnal po oleji. Pravděpodobně neexistující nebo velmi opotřebované filtry kompresoru. Zadruhé viditelnost byla zhruba metr až dva. Za třetí bez držení oběma rukama bychom od kotevního lana zmizeli raketovou rychlostí. 

Hlavou mi proběhlo několik věcí naráz. S tímhle vzduchem do hloubky nejdu. Dobře, ale jsme na dně v osmi metrech a hlouběji nepůjdeme. Tím pádem mě ani hodně smradlavý vzduch pravděpodobně nezabije. Zadruhé viditelnost zase takový problém nebude, guide si nás poctivě hlídá. Za třetí proud je u dna snad ještě silnější a tím pádem opravdu budu muset místo plavání šplhat po kamenech na dně. Trim i správná technika kopu ploutví šla rychle do kopru, oboje je tady naprosto k ničemu. Nedostali jsme ani bójky, takže když nás to odnese, už nás nikdo nikde nenajde. 

Překvapení čekalo i našeho guida, když po zhruba 50 minutách zjistil, že máme v lahvích pořád kolem 100 barů vzduchu. Nakonec jsme se dohodli na ukončení ponoru kvůli zimě. Voda měla jenom 20 stupňů a v půjčených neoprenech bez haubny a bez rukavic to byla výzva. Viděli jsme nějaké langusty, hvězdice, pro mě hodně zajímavé a zatím neviděné měkké korály. Jinak nic. Buddy byl hodně rozhozený ze špatného vzduchu a ani teplota vody pro něj nebyla nic příjemného. Nakonec jsme se shodli, že druhý ponor dáme výrazně kratší a prostě si v klidu prozkoumáme klidně jenom jeden menší kousek útesu. Co si budeme povídat, k úlevě všech včetně guida jsme to po obligátních 20 minutách vzdali a vylezli na loď. 

Někdy to za to fakt nestojí

Věřím, že jsme nechytli nejlepší podmínky, ani nejlepší lokalitu. Můj největší obdiv má slečna, která byla s námi na lodi a šla na ponor s instruktorem. Na cestě zpátky jsme se totiž dozvěděli, že to byl její druhý a třetí ponor OWDčka a vypadala poměrně v klidu. 

Cestou zpátky do přístavu jsem viděla velkého lachtana kousek od lodi a spoustu obrovských želv jsme pozorovali přímo v přístavu z mola a pak při surfování. Na ponoru bychom kvůli viditelnosti neměli šanci ani jedno z toho vidět, i kdyby to plavalo dva metry od nás. 

Byl to takový experiment, který se úplně nevydařil, i když jsme ho ve zdraví přežili, netřeba opakovat. Utvrdila jsem se v tom, že do Jižní Ameriky jsem přijela poznávat země, ve kterých se nepotápí a že je dobré se toho držet. Slyšeli jsme ještě o možnosti udělat si ponor v jezeře Titicaca, ale tu jsme si už nechali ujít.