Podvodní fotograf Václav Kříž by dneska fotil na mobil

Podvodní pouzdra na kamery a fotoaparáty si vyráběli s kamarády mimo jiné z Papinova hrnce a jeho snímky krajty pod vodou obletěly celý svět už za minulého režimu. Nejen o začátcích potápěčské fotografie v Česku nám vyprávěl Václav Kříž. 

Na rozhovor se můžete podívat na Youtube kanálu Potápěčského magazínu, nebo si ho poslechnout jako podcast na Spotify nebo Apple podcastech.

S podvodním fotografem Václavem Křížem jsme natáčeli rozhovor u lomu Hříměždice, kde podle jeho slov vzniklo české potápění. „Nekonal se tu organizovaný výcvik, ale scházeli jsme se v partě kamarádů dobrodruhů, posedávali jsme u táborového ohně a postupně nás napadalo, že potápění by mohla být zajímavá záležitost,” začíná svoje vyprávění. Tenkrát se inspirovali ve filmech od Hanse Haase a francouzského oceánografa Cousteaua, podobně jako ostatní potápěči jeho generace. „Jejich filmy a knihy byly startovacím motivem pro české potápění,” říká Václav. 

Potápěli se s čistým kyslíkem do devíti metrů

Začátky potápění se odehrávaly formou pokus – omyl. „Bylo mezi námi několik strojních inženýrů a ti byli motivovaní dělat nejrůznější pokusy, které se týkaly našeho přežití pod vodou,” směje se Václav. Zajímavé je, že se potápěli s kyslíkovými přístroji. Sehnat v té době kyslíkovou lahev nebyl takový problém. „My jsme měli štěstí, protože jsme se potápěli na Hříměždicích, kde je maximální hloubka zhruba 9 metrů,” vysvětluje Kříž. Pravděpodobně je to zachránilo, protože dnes už se ví, že bezpečná hloubka pro čistý kyslík je někde kolem 6 metrů. „Až později jsme se dozvěděli, že slavnému Hansi Haasovi se utopil na Maledivách kameraman, protože se potopil do dvaceti metrů.. Ani oni nevěděli, že se s kyslíkem nesmí takhle hluboko,” vysvětluje host podcastu. 

Václav Kříž se moc nezabýval potápěčskou teorií a potápění na přelomu 50. a 60. let teprve vznikalo. První kurz pro instruktory se v Česku konal až kolem roku 1956. „Moudra jsme přebírali z východního Německa a nějaký systém šel trochu mimo nás. Nás bavily rybičky a zajímalo nás focení,” dodává. 

Lahev vyměnili za podvodní pouzdro

S kamarádem Radkem si sestavovali výstroj z nejrůznějších součástek, které si nosili z vrakoviště v Kbelích. „Jednou jsme si takhle domů nesli po ulici v Dejvicích kyslíkovou lahev. Proti nám šli dva chlapci jako z Rychlých šípů. Dali s námi řeč a nabídli, že s námi tu lahev vymění za futrál na kameru Admira,” vypráví historku Václav. Po pokusech s fotoaparáty v igelitových pytlících to byl posun kupředu. Přes ty samé kluky se stali členy pražského akvaristického klubu Tatra Praha, kde se po vedením Vaška Rotta učili pořádně potápět. „Dál jsme se taky potápěli v Hříměždicích a potkávali se tam se staršími kluky. Nasávali jsme od nich vědomosti a atmosféru hlavně kolem potápění a fotografování. Otta Šaffek a Pavel Kraus jsou jména jedněch z prvních československých fotografů pod vodou,” vzpomíná Václav Kříž. „Udělali tenkrát přelomovou věc, dvouokou zrcadlovku Flexaret umístili do Papinova hrnce. Sám o sobě je vodotěsný a oni jenom vepředu vyřízli otvor, dali tam sklo, pak taky ovládací elementy, nahoře to mělo šachu a koukalo se dovnitř shora. A začali fotit. My jsme z toho byli hotoví,” doplňuje historku. 

S kamarádem Radkem ale měli nedokončené pouzdro na kameru, takže se rozhodli ho dodělat. „Radek pak koupil ve fotobazaru u pana Havlíka dole na Václaváku obyčejnou kameru Admira 8 a v Hříměždicích jsme ji strčili poprvé pod vodu a ono to šlo!” Pouzdro přitom nebylo nijak komplikované. „Víko bylo utěsněné plochou gumou a utažené křídlovými matkami. Z ovládacích prvků stačila spoušť a natahování a stejně jsme s tím zvládli udělat neuvěřitelné věci,” dodává Václav. 

Natáčeli kutálející se granáty vylovené v lomu

Kousek od Hříměždic je malý lom Muničák. „Nedaleko odtamtud se odehrála poslední bitva druhé světové války, takže v lomu skončila spousta válečného materiálu. Mysleli si, že se za tím zavře voda a bude vystaráno. Jenomže přišli potápěči,” směje se Václav Kříž. Do Muničáku chodili asi tři kilometry a nosili s sebou těžká pouzdra na fotoaparáty. „Tahali jsme odtamtud třeba granáty a máme to nafilmované. Je až neuvěřitelné, že jim v ruce nic nevybouchlo. „Mám natočené, jak vynáším z vody vajíčkový granát, pokládám ho za sebe na skálu a on se kutálí zase zpátky, tak ho chytám a takhle to udělám asi třikrát, než se konečně usadil v té škvíře,” vypráví. 

Postupně sehnali taky lepší kameru a udělali další pouzdro. „První se jmenovalo Gigant a s ním jsme ani nepotřebovali žádnou zátěž. Druhé bylo Gigant II, ten už byl na pohled fajnovější a měli jsme v něm i lepší kameru. S ním jsme se podívali poprvé i do Jugoslávie v roce 1965,” vypráví Václav. „Postupně jsme ale došli k závěru, že filmování je strašně namáhavé. Fotografování je víc pro nás lenochy a my se proto pokorně vrátili k myšlence fotografování,” dodává. 

S fotografováním slavil Václav Kříž úspěchy

„Můj první fotoaparát byl takový ten s roletou, co se vyklopí a má skoro papírovou šachtu. Strčil jsem ho do igelitového pytlíku s nějakým sklíčkem. Přežil to bez úhony, ale vůbec nic jsem s ním nevyfotil,” směje se Václav. To byl jeho první a naprosto bezvýsledný pokus s fotografií pod vodou. Postupně se dostal k profesionálnější technice. „Rusové tenkrát okopírovali slavnou Leiku a vyrobili fotoaparát Zorkij a na něj dělali dokonce i podvodní pouzdro na profesionální úrovni,” vzpomíná Václav. 

Už tenkrát taky pochopili, že je potřeba fotky pod vodou nasvítit. „Hans Haas používal vakuové žárovky jako blesky. Měl jenom odrazný kotouč, parabolu, ve které byla výbojka, která při expozici osvítila scénu. Čili co rána, to jedna patrona. Na každý snímek padla jedna žárovička,” popisuje začátky blesku pod vodou fotograf. Prostě s sebou měli pytlík žároviček. 

V roce 1964 vzniknul první tématický časopis “Potápěč”, ve kterém vycházely i podvodní fotky. Ke konci 70. let pak začal slavný festival PAF v Tachově a jeho součástí byly i fotografie. V 80. letech měl Václav Kříž už i dobrou fotografickou techniku. „Pořád to ale byly východoněmecké Praktiky, byť v kvalitních, profesionálně vyráběných pouzdrech, protože dostat se třeba k Nikonu nebylo hlavně finančně nic jednoduchého,” vysvětluje. 

Putovní pohár, který nikam nedoputoval

Zároveň v té době dělali i mnohem lepší pouzdra a vyráželi za hranice. „Začal jsem jezdit do východního Německa na krásné jezero Helenesee u Berlína, kde byla spousta německých potápěčských fotografů. Založili tam svou fotografickou soutěž a přijali nás do party. Němci neměli moc hezká pouzdra, na všechno používali instalační materiál,” říká Václav. „Na začátku soutěže se vždycky udělala hromada z těch 40 – 50 pouzder a porovnávali jsme je. Jejich pouzdra neměla ani o-kroužky, všechno těsnili Lukoprenem, takovou bílou hmotou. My to měli takový uhlazenější, asi proto v dalších ročnících tu hromadu dokonce zrušili,” směje se Václav Kříž. „Pod vodou ale byly Němci virtuózní, my jsme se od nich učili,” dodává. 

Ke konci 80. let se Václav Kříž tuhle soutěž dokonce vyhrál. „Zajímavé bylo, že v té době vznikl putovní pohár, který nikam nedoputoval. Dostal jsem ho domů a pak přišla revoluce, Německo se rozpadlo a já mám tu cenu pořád doma,” vypráví úsměvnou historku Václav. Zároveň v té době začali vyrážet za hranice.

Asi největší úspěch přišel pro Václava Kříže s vítězstvím ve fotografické soutěží Ocean EXPO na Floridě v roce 1986. „Měl jsem kamarádku, která chovala doma hady. No a nás napadlo vzít asi čtyřmetrovou krajtu jménem Božena a vyfotit ji pod vodou,” začíná poslední historku rozhovoru Václav. S Boženou vyjeli trabantem na lom Nová Ves na Vysočině a prostě ji hodili do vody. „Byla šťastná, udělal jsem spoustu technicky dobrých fotek. Třeba jak Božence trčí hlava nad vodou a při tom na ni kouká potápěčka. Taky jsme ji zatáhli do sedmimetrové hloubky a ona krásně vyplavala,” vzpomíná Václav. „Po nějaké době začala tuhnout, udělala takový uzel na hladině a my ji museli dotlačit ke břehu, dali jsme ji na sluníčkem rozpálenou skálu, ona se ohřála a šli jsme do vody znovu,” dodává. Právě s jednou ze série těchto fotek vyhrál Václav Kříž soutěž na Floridě a díky tomu snímek vyšel na titulních stránkách několika světových časopisů. „Dneska už fotí pod vodou krajty a krokodýly kdekdo, ale tenkrát to bylo hodně atraktivní. 

Další úspěch přišel s vítězstvím prvního ročníku Czech Press Photo v roce 1995 v kategorii Příroda. Uspěl tam snímek štiky posazené v keři pod vodou. Pak získal ještě v roce 1996 třetí místo s fotkou bublin zamrzlých v ledu a cenu nejlepšího fotografa od Svazu českých potápěčů. 

Zajímavé je, že v moderní době je Václav Kříž velkým příznivcem práce s fotkou v počítači. „Upravuju každou fotku, kterou udělám. I kdyby to byl jenom výřez. Nejsem rozhodně příznivcem starých pořádků. Fotit na analogový film je ve srovnání s digitálním focením strašná práce. V tom počítači je to mnohem lepší,” říká bez váhání. „Kdybych dneska fotil pod vodou, tak to bude na mobil. Ke skvělému foťáku to chce prvotřídní světla, která budou pravděpodobně několikanásobně dražší než ten mobil, dobře osvětlená scéna je alfa a omega všeho,” dodává na závěr.