S rebreatherem máte ve 120 metrech čistou hlavu

Představa o potápění s uzavřeným okruhem je možná až příliš dokonalá, rebreathery dovolují potápění do magických hloubek a hodně dlouhé ponory. Jejich kouzlo ale trochu vybledne, když zjistíte pořizovací cenu. Jirka Drnec si jednoho krasavce zrovna pořídil a podělil se s Potápěčským magazínem o svoje zkušenosti. 

Hned na začátku vyvrací trochu ty běsy kolem ceny za rebreather. „Když si necháš trimixem nafoukat dvojče, tak to vyjde asi na tři a půl tisíce plus dvě stageky k tomu. Tady u toho je jedna třílitrová flaštička,” popisuje Jirka.

Co se mu na rebreatheru líbí nejvíc, je délka ponoru, jakou dovoluje. „Kamarád udělal na stejném stroji, jako mám já, tři ponory do 120 metrů,” libuje si zkušený potápěč. „Stačí, když dodržíš rozumný profil ponoru a nelimituje tě množství vzduchu, ale filtr. Životnost pohlcovače oxidu uhličitého je teoreticky až 8 hodin, ale bezpečně 6 hodin,” popisuje hlavní omezení rebreatheru. „Když budeš ležet ve 120 metrech, máš stejnou spotřebu, jako třeba tady na dně čestlické jámy,” usmívá se Jirka. Jde jen o to, kolik toho spotřebuje vaše tělo.

Spousta lidí si myslí, že si hodí rebreather na záda a půjde do 120 metrů. „Teď s tím byl kamarád v Rakousku, šli do 133 metrů, ale nějak si neuvědomili, že jim bude celý ponor trvat skoro pět hodin. V té studené vodě nic moc a dekompresi prostě neošidíš,” popisuje Jirka.

Už se tedy nenaráží na omezení přístroje, ale na limity lidského těla. „Maximum toho přístroje je daleko ve větších hloubkách, ale já nejsem lovec hloubek,” konstatuje zapálený potápěč. Vyráží třeba i na Ameriku. „Kouzelné je, že ti to v každé hloubce dává přesně požadovanou směs, takže i tam dole máš čistou hlavu, žádné dusíkové opojení,” vysvětluje hrdý nováček mezi potápěči s uzavřeným okruhem. Taky dekomprese je výrazně kratší.

Nastrojený rebreather není těžší, než běžné dvojče. „Je pravda, že na logistiku je to trošku jiné. Je to taková továrna na zádech. Člověk si musí zkontrolovat spoustu věcí a provést mimo jiné přetlakovou a podtlakovou zkoušku před ponorem,” popisuje. Některé rebreathery podle jeho zkušenosti ani nedovolí potápěči jít do vody bez patřičné kontroly. „Postup máte přímo v počítači a musíte ho projít a každý krok potvrdit, jinak ta mašina nenaběhne,” vysvětluje.

Kurzy se dělají přímo na váš konkrétní přístroj, takže se člověk skutečně naučí se svým rebreatherem dokonale pracovat. Jirka absolvoval nejprve trimixový kurz, takže s rebreatherem se mu seznamuje snadněji. Zajímavé je, že je vlastně lepší zapomenout všechno, co se člověk o potápění do té doby naučil. „Když vydechneš, tak jdeš trochu nahoru. Takže přesně naopak, než při potápění s otevřeným okruhem,” směje se Jirka. Potápěč tedy musí sladit nejen suchý oblek, BCD a svoje plíce, ale ještě takzvané druhé plíce – prostor, kam se vydechuje vzduch, než ho vrací do oběhu.

Kdyby chtěl jít člověk se vzduchem do takové hloubky nebo na takovou dobu, jako to umožňuje rebreather, byl by ověšený lahvemi a stagekami. „Trimix je navíc strašně drahá věc a vlastně to funíš všechno ven,” dodává Jirka. Díky chemické reakci je navíc vzduch dýchaný z rebreahteru teplý a vlhký, takže zejména v zimě daleko příjemnější než s otevřeným okruhem.

Z hlediska bezpečnosti existují samozřejmě přísná pravidla a opatření, která je třeba dodržovat. Potápěč může v případě problému jednoduše zavřít lahev s kyslíkem i s diluentem a dýchat třeba z klasické argonky, kterou jinak využívá na plnění křídla a obleku. O kontrolu se pak stará s pomocí dvou počítačů a užitečná je i dioda na náustku, která v případě problému červeně bliká.