Jiří Hovorka: Jeskyní se nebojím, potápění ve štolách ano

Legenda českého potápění Jiří Hovorka se pod vodní hladinu vydává už více než šedesát let a jako jeskynní potápěč byl jedním z prvních průzkumníků zatopených systémů v Česku i na Slovensku a účastnil se několika zahraničních expedic. V rozhovoru pro Potápěčský magazín mimo jiné prozradil, kde se nejvíc bál. 

Na rozhovor se můžete podívat na Youtube kanálu Potápěčského magazínu, nebo si ho poslechnout jako podcast na Spotify nebo Apple podcastech.

Chtěl být ponorkářem, ale začal v jeskyních

Jako malý chtěl být Jiří Hovorka „ponorkářem”, což bylo v socialistickém vnitrozemském státě poměrně vtipné přání. „Pak jsem ale zjistil, že v ponorkách nejsou žádná okna a to mě hrozně zklamalo,” směje se. Podvodní prostředí ho jako suchozemce fascinovalo a pod vlivem knih Hanse Haase a filmů jeho doby se chtěl pod hladinu podívat. „Četl jsem skoro všechny verneovky, nejvíc jsem hltal 20 000 mil pod mořem. Představoval jsem si, jak skrz ohromná skla pozorují život pod mořem, celé to bylo takové tajuplné,” popisuje dnes jeden z nejzkušenějších potápěčů v Česku svoje zážitky. 

V roce 1961 se do Česka dostala první potápěčská maska z NDR a Jiří Hovorka se konečně mohl podívat pod vodní hladinu. „V té době jsem se zabýval i jeskyňařinou v Českém krasu a věděl jsem, že tam někde jsou zajímavé zatopené lomy. Po prvním extempore, kdy nás Chodováci poslali na příšerný lom, jsme s kamarády jeli na čisté zatopené lomy do oblasti Amerik,” vypráví Jiří. Šnorchl si vyrobili z instalatérských trubek a ploutve se naštěstí také začaly dovážet. Základní „ÁBéCéčko” tak mladým potápěčům dovolilo začít objevovat různé lomy v Česku při potápění na nádech.

Až po minutě mi došlo, že můžu dýchat

K potápění s přístrojem se Jiří Hovorka dostal díky náhodě. „Na fakultě jsem měl kromě běžného tělocviku ještě dobrovolně plavání. Ve stejném čase chodili na bazén v Podolí trénovat i potápěči z povodí Vltavy,” popisuje svoje začátky host podcastu. Tam se taky poprvé potopil s přístrojem. „Oni byli rádi, že nemusí do vody a že můžou přístroj někomu půjčit, měli vody z práce dost a tenhle povinný trénink je otravoval,” pokračuje Jiří. Potápění měl nastudované z literatury, zanoření, dýchání ani vyrovnávání tlaku mu nedělalo problém. „Když jsem se poprvé zanořil s přístrojem, došlo mi až asi po minutě, že můžu dýchat. Celých deset let předtím jsem se potápěl na nádech, takže mi ten reflex utkvěl,” směje se Jiří.

Řádný kurz potápění absolvoval Jiří Hovorka v roce 1972 v pražském klubu Pragoaquanaut. „Měli tam výbornou výstroj vyrobenou ve Francii a kompresor dovezený z Německa. Můj instruktor Petr Karhan měl tenkrát možnost dovážet tyhle věci díky kontaktům svého otce,” říká Jiří. V rámci kurzu absolvoval lekce teorie, chodil trénovat na bazén a kurz zakončil v otevřené vodě v lomu Nová Ves u Nasavrk. „Dneska je ten lom už bohužel zničený, ale z té doby mám v deníčku záznamy o viditelnosti až dvacet metrů,” popisuje Jiří. Voda byla studená a studenti na sobě měli jenom 3 mm obleky. „Museli jsme je nejprve namydlit, abychom se do nich vůbec dostali,” říká Jiří. „Měl jsem krátké rukávy a ještě kratší rukavice, takže kus kůže na zápěstí bylo vystaveno té asi pětistupňové vodě. Další týden jsem vůbec necítil ruce,” směje se Jiří.

Cesta do jeskyní trvala Jiřímu Hovorkovi dva roky

O čtyři roky později Jiří Hovorka klub Pragoaquanaut vedl a jezdil s ním po všech lomech u nás. „Zajímala nás i Hranická propast, která byla obestřená tajemstvím a údajně bezedná,” vypráví Jiří. „Chtěli jsme se tam potopit, ale kvůli chráněné oblasti to nebylo to tak jednoduché,” dodává. Tenkrát tam působila skupina Hranický kras, kterou potápěči oslovili. „Přišla zamítavá odpověď, že tam nepustí nikoho, kdo nemá školení na jeskyně,” vysvětluje Jiří. Zároveň se ale dozvěděli, že v následujícím roce se bude konat kurz jeskynního potápění a že když se ho zúčastní, budou se moct do Hranické propasti potopit.

„Přihlásili jsme se do několika pražských speleologických klubů, abychom kurz nepropásli. Trval dva roky a bylo s tím spojeno hrozně moc práce, teorie, bazénových tréninků a cvičných ponorů. Nakonec jsme všechno úspěšně splnili a ze mě se o několik let později stal i instruktor jeskynního potápění,” doplňuje vyprávění Jiří. 

V té době založil Jiří Hovorka klub Speleoaquanaut a začal se zabývat průzkumem zatopených jeskyní. „Začali jsme v Moravském krasu a pokračovali i tady v Čechách, kde jsou ale možnosti omezenější,” říká dnes velmi zkušený jeskynní potápěč. Podařilo se jim objevit neuvěřitelné prostory v Chýnovské jeskyni, v jeskyních v Albeřicích a dělali průzkumy i v zatopených štolách. „Jako malý jsem měl knížku o jeskyních v Československu, ve které se často psalo, že dál se jeskyňáři nedostali kvůli sifonu. Nakreslil jsem si u těch lokalit ploutev s tím, že se tam jednou podívám. A skutečně se stalo, že jsem spoustu těch tušených míst navštívil a že jsme tam něco objevili,” říká Jiří. Dalo to ale velkou práci. „V Moravském krasu jsme vždycky někam dojeli autem, pak odnosili těch padesát kilo materiálu, spustili se studnou a pak jsme šli klidně i kilometr ve vodě, než jsme se potápěli,” vypráví Hovorka. 

Bydleli v jeskyni a objevovali Sardinii

„U nás toho bylo dost málo, takže jsme přesouvali průzkumy i na Slovensko a pak jsme mohli dokonce začít jezdit do ciziny,” vypráví host podcastu Potápěčského magazínu. Stálo je to neuvěřitelné množství administrativy, ale jednou ročně mohli s klubem Speleoaquanaut vycestovat do zahraničí. V roce 1986 navštívili západní Německo a potkali se s nejlepším evropským potápěčem tehdejší doby Jochenem Hasenmayerem. „Moje žena se zabývala potápěním v jeskyních a fotografováním a Jochen nám poradil, že nejlepší jeskyně na fotografování jsou na Sardinii,” popisuje Jiří Hovorka. 

V dalším roce se vypravili do Itálie. „Do dvou Avií jsme narvali osm lidí, jídlo na měsíc, kompresor, člun a spoustu dalších věcí,” vypráví potápěč. Na Sardinii našli pěkné jeskyně a později začali pracovat i na objevech. „Místní Italové se do toho moc nehrnuli, takže to byla tenkrát v podstatě neprobádaná oblast,” říká Jiří. Češi a Slováci tam od té doby jezdí už asi pětatřicet let a za tu dobu objevili spoustu jeskyní a hlavně mezi sebou propojili jednotlivé jeskynní systémy. „Nakonec souhrn jeskyní v tom údolí dosáhl přes 70 kilometrů a stal se největším jeskynním systémem v celé Itálii,” doplňuje Hovorka. 

Při cestách do Itálie potápěči dokonce v jeskyni bydleli. „Měli jsme tam kompresor, chodili jsme kilometr proti proudu do jeskyně pro vodu. Bydlelo nás tam asi dvacet. Elektrocentrálou jsme nabíjeli skútry a notebooky na zpracování měření. Občas se stalo, že tam prošel turista s průvodcem a viděl nás tam i s tím neuvěřitelným bincem,” směje se Jirka. Jednu větev jeskyně Bue Marino dokonce Italové dočasně pojmenovali Ramo di Czechoslovaci. 

V jeskyních je to jako s letadlem, říká Jiří Hovorka

Výstroj potápěčů nebyla obecně dokonalá, ale už tenkrát měli kompenzátory vztlaku, dvě automatiky Cyklon a obleky od firmy |Poseidon. Všechno bylo principiálně podobné dnešní výstroji. „Největší pokrok za ta léta se odehrál ve světlech. My měli původně svítilny baterky, které v patnácti metrech implodovaly. Kluci dávali klasické tříbuřtovky do igelitového pytlíku ovázaného gumičkou a věřili, že jim to aspoň chvíli vydrží,” směje se potápěč. 

S vážným problémem se Jiří Hovorka v jeskyni nesetkal. Ve štolách ano. „Kdysi dávno jsme se potápěli v historické štole Beránek Boží v Jizerských horách, navazující průzkumná štola z 50. let byla mělká a nijak dlouhá, tak jsme tam natáhli vodící šňůru. Za deset let jsem se tam vrátil a ta vodící šňůra nekončila po sto metrech, ale končila uprostřed závalem. Rychle jsem odtamtud vymajznul a už se tam nechci nikdy potápět. Několikrát se takhle ve štole stalo, že padal strop. Jeskyní se nebojím, ale potápění ve štolách ano,” svěřuje se Jiří Hovorka. 

„Potápění v jeskyních je podobné jako cestování letadlem. Jde o velice bezpečný způsob dopravy, ale když se něco stane, tak se většinou nikdo nezachrání. Podobně to dopadá i v jeskyních. Kvalifikovaní potápěči ale používají záložní systémy a dbají na bezpečnost. Mají kompas a záložní bubínek, kdyby se stalo něco s vodicí šňůrou. Taky nosí dvě až tři světla a dvě automatiky, všechno je zálohováno, takže by se teoreticky nemělo nic stát a většinou se nestává. Když něco selže, tak je to většinou člověk.”

Vycvičil 1000 lidí a splnil si sen na Plitvických jezerech

Jiří Hovorka se celý život zabýval nejen potápěním v jeskyních, ale i výcvikem a tvorbou výukových materiálů ve Výcvikové komisi Svazu českých potápěčů. Rukama mu prošlo na tisíc studentů a je přesvědčený, že při dodržování základních pravidel je potápění bezpečný sport. „Lidé by se hlavně neměli potápět sami a nepřekračovat svoji kvalifikaci,” říká. Na konci ponoru není podle Jiřího Hovorky na škodu si s parťákem procvičit postupy pro sdílení vzduchu nebo jiné cviky z kurzů. „Nutné je i dobré plánování. Na přehradách můžou být vlasce, chce to mít s sebou nůž. U moře může přijít změna počasí, bouře a vlnobití. Vždycky je dobré připravit si nouzový plán, než vlítnete do vody. Kde je mobil, jestli je tam signál a podobně,” radí Hovorka.

Jiří Hovorka si pod vodou nejvíc užívá dobrou viditelnost

„Líbilo se mi na různých lokalitách třeba i jenom kvůli nezvykle čisté vodě. Pamatuju si, že třeba jednou na Velké Americe jsme s kamarádem pod ledem zažili neuvěřitelnou viditelnost 30 metrů. Nebo jsme se potápěli v krkonošských jezerech, kde byla taky krásná viditelnost. Stačí mi padat prostorem podél kolmé stěny dolů jako parašutista, to je úžasný zážitek,” uzavírá pomalu vyprávění Jiří Hovorka. Jako malý kluk snil o potápění v Plitvických jezerech, což se mu také poštěstilo. Pracoval tam v rámci výzkumu a odebíral vzorky. 

Pro potápěče má Jiří Hovorka jediný vzkaz, aby si dávali pozor a byli dobře sehraní s partnerem. „Přeju, aby se nikomu nic nestalo a jedině takhle je to možné,” uzavírá rozhovor Jiří Hovorka.